Srdcovky

Vzpomínky na dětství, návraty ke kořenům, vše na co bychom neměli zapomínat. To vše najdete pod rubrikou „srdcovky“…

Chovatel

Ze sousedství

Původně jsem jela fotit zimní krajinu, upoutalo mě ale něco úplně jiného… Prádlo pověšené v zimní krajině mezi stromy, na zahradě poník chlupatý jako medvěd, stará sedačka s polštáři zapadaná sněhem, … Byla jsem zvědavá, jací lidé tady žijí… Přišla jsem blíž, vlastně úplně nejblíž :), sedmičlenná rodina mě vůbec nebrala jako vetřelce na jejich vlastním území, povídali jsme si o tom jak se sem dostali, jak se jim líbí žít na samotě mezi poli, obklopeni přírodou. Děti se předváděly, aby ukázaly, jak jim jde jízda na koni… Příští rok si chtějí koupit velkého koně … Znám lidi co žijí v luxusu a pořád nejsou s něčím spokojeni… Tahle rodina bere život tak jak příjde a raduje s z drobností… Za nějaký čas se za nimi zase stavím, abych se podívala, jak se daří králíkům a jaké pokroky udělaly děti v jízdě na poníkovi.

Koncentrační tábor – Osvětim a Březinka

Davidova hvězda vyseknutá v plechu, jak rány biče v zádech bolí po paměti.
V tichém studu stojím, zas rád za prostou střechu, za matku, otce, za veselý křik dětí.
Ještě vzduchem plují, jak bolest dohořívá a usedají co popel v mokrých polích.
A v bráně pekla stojí, prstem ďábel kývá- hlavu, duši, hrdost až na holé kosti břitvou holí.
Žíly ostnatého drátu život z dlaní sají, když kapky krve v uzlech ostnů tiše chladnou.
a pytláci lidí v plotech oka nachystají, za krk polapené laně po chvíli vzdoru vadnou.
je paradoxem jara, že stále fialově voní, i když přes zpěv drozdů se ženou vlny žalu
ty vlny stále bouří, stromy lámou, kloní, snad zastaví se jednou o neochvějnou Skálu
tu která rostla z duší, jmen a nechtěných skonů, z pruhovaných hader a záplat v kůži všitých
tu které v nitru duní hlas roztavených zvonů, kulkami popravčíků má záda k smrti zryty.
Ještě pořád drží matka synka v dlani, ještě pořád věří v prostinký řád světa
Ještě pořád neví, že ho neuchrání, že z jejich ságy zbude jen nedopsaná věta
Jak dlouho asi trvá, než žulu obměkčily a ta prohnula záda v přepokorném tichu?
Bosé nohy duchů, bez naděje a síly, nad schody se vznáší pírka posledního vzdychu
Ty pak jarní vánek oknem nese k mrakům, orlem holubici z hrudi vyškubaná
Zdřevěnělé nohy zubožených ptáků nedají jim uhnout, když letí další rána
Jsou v plechu misek jizvy po nehtech hladomoru, po touze přežít další z agonických nocí
na vících rozšlapaných kufrů ještě stopy vzdoru, kdy se jménům v bílém písmu zdálo, že se domů vrací
Jak nepolykat slzy nad něhou prstů matek, co vpletly do svetříku starost o své ptáče?
Když jako kopretinky, teprv rosty do poupátek a místo vůně květů pach zkrvavených hraček
Nedá se prchnout dveřmi, ani oky oken, jakby by byly vtisklé do zrcadel louží
Na plotech třepetálky z kdysi krásných loken, ani smrt nezastaví, když srdce umřít touží
Po nesvaté půdě svatí muži kráčí, aby vírou rozervali koridory rozžhavených drátů
Jen otevřené dveře nikdy nepostačí k tomu, aby zase potkal a obejmul syn tátu.
Ale stačí jeden ocelový motýl, co sedí na těch drátech, které ty dva dělí
Je dobré pamatovat, že pevnosti mají nedobytné stěny zevnitř jako zvenčí
A dokud je lidé zase nezbourají, budou připomínat jak hranice se opět tenčí
Že znova přitékají po kolejích smrti, od pramenů hrůzy a slepé nenávisti
Pod nákladem hnusu pražce kola drtí, a že už si znovu nejsme vpravdě jisti,
jak kostelní okno, vitráž bezbarevná za kterým je už jen klid a bílá záře,
Jestli tvrdá lože, v hradbách Osvětimi, nečekají právě na naše snítky květů
Jestli v pavučinách znova nečíhají stíny, co naše děti lapí jak chmírka po odkvětu
Za verše děkuji Bohdanu Mikulenkovi

Suché Lazce – dření peří březen 2016

Vzpomínám si na své dětství a dření peří., To se sešly tetky, posedaly si kolem stolu, povídaly si příběhy, zpívaly písničky a vykládaly si drby z vesnice. Já tiše seděla a poslouchala. Ve vzduchu se mísila vůně peří a kávy.